Setkání a izolace

.

„Marlow však nebyl typický a smysl té či oné epizody pro něho nebyl uvnitř, nebyl v ní jako jádro v pecce, ale zvenčí a obklopoval příběh, který jej odhaloval, pouze tak, jako záře obklopuje přítomnost páry - podobně jako tomu bývá v případě těch mlžných kruhů, které lze občas vidět, jestliže je přízračně ozáří měsíční svit." - Joseph Conrad, Srdce Temnoty

1. Setkání: je původní nahá zkušenost s vpádem nečekaného a neočekávatelného, zcela nového, naprosto jiného, plně nepřítomného - do pole vědomého; zkušenost podmíněná znalostí jazyka, kterým hovoří to, s čím se setkávám. Znalost jazyka umožňuje to nejdůležitější - naslouchat. Pokud dokážu naslouchat, dokážu i odpovídat. Nemohu se setkat s tím, pro co nemám jazyk: pokud někde zahlédnu stín, znamená to, že ovládám rudimentární jazyk stínu. Pokud se mě něco dotkne, již vedu dialog. I pokud myslím nemyslitelné, jsem již jat v rozhovoru. Rozhovor tu neznamená: pozření. Rozhovor implikuje absolutní separaci - jinak by nebylo třeba mluvit.

2. Pojem „jazyk“ nebudeme definovat intenzionálně. Budeme doufat, že se sám ukáže; v různých kontextech, které se navzájem rozehrají; a že bude ukazovat ze sebe ven a to nejpodstatnější se vyjeví tam, kde selže.

3. Pokud slyším, mluvím jazykem sluchu. To platí pro všechny smysly v tradičním slova smyslu. - Emoce mají svůj jazyk.- Film, hudba, veškeré umění mluví svým jazykem, ale nechceme tím tvrdit nějakou hlubinnou pravdu, která leží v “syntaxi” nebo “frekvenci”. Nechceme znehodnocovat povrch jazyků a jde nám hlavně o něj. Potřebuje rodilý mluvčí hlubinnou teoretickou znalost mluvnice, aby se domluvil?

4. Není na mně a mé vůli; já nerozhoduji o tom, s čím se setkám; to, s čím se setkávám, přichází z Venku a klepe na mé dveře. Klepání slyším, otřesy cítím. Co teď? Toť svoboda.

5. Setkávám se ve dveřích sebe. Ozývá se klepání. Setkání je práh, kde na okamžik zmizí uvnitř/venku. Cizinec (Cizí) i já, oba o něco přijdeme a oba něco získáme, já musím mluvit jeho jazykem a on mým, jenom tak se setkáme - uvnitř nového jazyka, který oba již známe a který vytváříme.

6. Dotyk je setkání pro pozorné a jemné. Pro nechápavé je tu instituce Nárazu.

7. Pokud se mne něco dotkne, nemohu si nevšimnout své otevřenosti. Svoboda spočívá v mém rozhodnutí, jak s dotykem naložím, jak se postavím ke svojí otevřenosti, která je bytostná. Stejně tak je otevřenost nekonečným úkolem. Rozum se vždy snaží zacpat všechny okenice a zamknout všechny dveře. Dělá to ze své podstaty - chtěl by být světlem.

8. Setkání není: asimilace, jejíž cílem je eliminace dalších Setkání. Naopak: odehrává se v modu nebezpečí a nejistoty, tj. v modu živého.

9. Setkání proměňuje: je to krok ze sebe. Setkání si vynutí změnu, i pokud by měla mít podobu útěku před změnou. Setkání je boží klín, vražený do duše - veškerá „etika“ vytéká z uštědřené rány. - Nikoliv etika jako normativní disciplína, ale to, čemu se etika jako disciplína snaží dát srozumitelný výraz.

10. Jinak: Narazil do mě život a já narazil do něj. Moje myšlení nemůže zůstat netečné k této srážce. Odpovídám. Instituce odpovědi ruší koncept předvídatelné kauzality.

11. „Já“ před setkáním je cizincem pro „já“ po setkání.

12. Setkání s Životem a jeho nahou silou, která nechává v neválečném míru zemřít vše, co z Života nepochází.

13. Možná se ti přihodí něco takového, jako se přihodilo mně: tmu naplní dvě obrovské oči, které patří každému zvířeti stejně jako každému člověku a přesto budou jednotlivé a patřit pouze sobě. Ty oči bez tváře se na tebe budou dívat a budou mluvit. Dotkne se tě pouhý pramen z řeky zla, která vytéká z počátků člověka, a i tento lehký poryv tě málem zahubí smutkem. Všemi trhlinami v tobě se do tebe bude dostávat tato voda. Uvědomíš si a procítíš, co to znamená někomu ublížit, uvědomíš si nahotu očí a pocítíš strašlivou bolest; uzříš nesmyslnost násilí a jeho čirou zbytečnost. Fyzické násilí se sytí z hlubších studní. Zlo je v nás, ale přichází z Venku.

14. Být připraven na setkání neznamená předjímat jej; znamená to být připraven na to, na co připraven být nemohu. Otevřenost pro nemožné. Nikdy nevím, co a jak bude. Nemám ani ono „bude“. Nemám žádný univerzální klíč, např. pohledu a jazyku světla.

15. Jediné světlo, které snad lze připustit, je světlo Lásky, pokud dodáme, že není světlem. Láska, která dá všemu to, co mu náleží a která se liší od světla tím, že nezalévá vše stejně, ale ponechává si svou hřejivost a plodnost a laskavost. Snad jenom v tomto smyslu by bylo lze mluvit o Lásce jako o univerzálním jazyku: s velkými výhradami a velmi opatrně.

16. Láska a Strach: mluví jazykem, kterému rozumí vše živé. Láska jako síla z Absolutního Vnějšku, která prolamuje vše, co se snaží ukrýt Uvnitř. Není však světlem. Strach jako síla odolávat Lásce, tvořená v Nitru, snažící se proniknout Ven a sjednat si stejnou míru závaznosti. Láska jako absolutní boží násilí, jediné dobré násilí.

17. Ten, kdo se chová násilně, není svoboden: je vlečen.

18. Není zde žádná fundamentální vrstva pohledu, univerzální jazyk světla (s onou výhradou výše), který by protékal všemi setkáními: setkání je vždy moje a pouze pro mě. Každé setkání se odehrává jako jednotlivá, specifická událost: může připomínat minulou zkušenost, nicméně to nové v ní ji přeskupí. Množství jazyků je nezměrné, protože neustále vznikají nové a nadto není nikdy jasné, zda-li mluvím dialektem téhož jazyka či je to jazyk odlišný.

19. Každá příchuť ticha a mlčení je nesena určitým jazykem. Mohu být hluchý pro určité hlasy a nemít pro ně uši. Jakmile je však zaslechnu, již nemohu neslyšet. Mohu si leda ucpat uši. Mohu být slepý pro určitá písma a nemít pro ně oči. Jakmile je však zahlédnu jako písma, musím číst...Svět mluví jazyky, které vnímám celou svou bytostí a nové jazyky neustále syntetizuji. V tomto ohledu nemá smysl říkat: tělo, duch, mysl, jakkoliv to jindy a jinak smysl mít může a má. Jazyky světa taková rozlišení ruší. Svět zde neznamená: uzavřený celek. Jsou to jazyky, které vždy již  rudimentárně ovládám: čeká se pouze na to, až si je uvědomím, dostanou se do pole vědomého, mojí jazykové intencionality. Stejně tak: mám schopnost vyrábět nové jazyky. Nemá smysl rozlišovat mezi: nalézám a vynalézám. To vše patří k mé výbavě. Nikoliv instinkt: v tom smyslu, že by takové jazyky byly nezávislé na mé vůli „chtít je“. Musím po nich toužit a zasloužit si je.

20. Všechna tato přirovnání (metafory) jsou podstatná v momentech, kdy selhávají, kdy dokážou ukázat, co jim chybí a čím nejsou. Pouze v tom tkví jejich smysl.

21. Mohu se s něčím nebo někým potkat, aniž by došlo k setkání. To je ta nejčastější a nejběžnější lidská zkušenost.

22. Mohu se setkat třeba s rostlinou. Pokud se s ní potkám jako člověk, nemluvím s ní a neposlouchám jí. Potkávám se se sebou převlečeným za rostlinu. Nenechal jsem se skutečně proměnit. Polidštuji rostlinu a nejsem jí práv. Pokud však v sobě objevím schopnost mluvit s rostlinou jejím jazykem, zaslechnu její jedinečné volání, setkám se s ní. Musím nejprve zaslechnout její vlastní hlas, který není součástí mého světa. Vpadá do něj z Vnějšku a tam navždy zůstane. Mohu se pouze otevřít setkání.

23. Mohu se setkat se zvířetem, kamenem, druhým člověkem... Existují však i setkání které nelze připsat žádnému uchopitelnému, pojmenovatelnému, viditelnému "jsoucnu", což nemění nic na jejich skutečnosti a závaznosti. Řekli bychom a zlikvidovali tím to, o čem chceme mluvit: síly, entity...

24. Setkání je styk se světem, kdy opouštím svou studenou celu uzavřeného rozumu, který chce být svrchovaným vládcem a zákonodárcem. Rozum by měl být spíše uklizeným domovem, krásnou příjemnou zahradou, jak říká Nietzsche: s pohostinými vrátky.

25. Vegetativní funkce nejsou zárukou Života, jakkoliv jsou jeho podmínkou. K člověku bytostně patří: neustálý pohyb odklánění od Života. Tam, kde nenechává věci mluvit, tzn.: tam, kde mluví za ně; tam kde mluví za Život a nenechává skrze sebe Život promlouvat; tam vedou jeho kroky dlouhou studenou nemocniční chodbou, do stále temnějších koutů, které nerozptýlí žádná zářivka, do ocelově chladných nocí, do kovových horeček behaviorismu, do lednic, do sklenic formaldehydu. Není rostlinou ani zvířetem ani kamenem, dostal se do Naprosté Izolace, do samovazby, do limbu, mimo všechny obyvatelné sféry, do studeného pekla. Myslet SE světem: nikoliv O světě. Jak nezahynout? Proměnit se v oběžnou dráhu. Získat cit pro periodu. Lépe: tančit. Nejlépe: zpívat. Zpěv ruší všechny modely uvažování, aniž by je ničil. Podstatné je však vlákno. Homo mensura platí v tomto smyslu: člověk měří a měřit musí. Žádné fakty, pouze interpretace. Nutnost svobody vyměřování z něj nelze sejmout. Nelze ji delegovat na řeku či strom. Pohyb měření otevírá propast. Vždy zažehává nové nebezpečí odklonění od života. Rekalkulace - rekonfigurace - rekalibrace. Se světem na ramenou budeš zpívat a tančit! Toť umění. Toť svoboda. Vezmi dřevo svojí tváře a začni vyřezávat. Život nepotřebuje založit argumentem.

26. Propadám se do básně, jelikož se snažím být práv těm jazykům, z kterých překládám. Rozdíl: lidský verbální jazyk - rezervuji pro něj termín "řeč" - identifikuji jako jazyk, i pokud dané řeči nerozumím. Jsem však schopen rozumět např. jazyku emoce,  kterým je promluva nesena. Bez znalosti konvence však nevím, jak jsou v konkrétním národním či etnickém jazyce fyziologické účinky promluvy vnímány a vykládány, s čím jsou spojeny. To, co mohu jako Čech vnímat jako promluvu nesenou hněvem, může být v Japonštině vyznáním té nejvyšší lásky a obdivu. Jazyky světa fungují jinak v tom smyslu, že je poznám jako jazyky až v momentě, kdy jim začnu rozumět. Nesetkávám se s nimi v žádné neartikulované formě.

27. Každý překlad je intepretace.

28. Jazyky jsou na sebe navzájem nepřevoditelné. Neexistuje žádný metajazyk, který by měl svrchovanou platnost nad ostatními. Věty řeči - nejsou referencí objektů setkání (o setkání jako objektu může uvažovat pouze velký cynik), jsou spíše překladem z jednoho jazyka do druhého; z jazyka, kterým se mluvilo během setkání, do jazyka slov. Jaký je to překlad? Podobá se spíše: obtisku lucidního snu do bdělého stavu.

29. Intelekt: Veškeré myšlení, které se odehrává ve slovech nebo se o ně alespoň otírá, je orientováno něčím, čím není a být nemůže: je zakládáno z Venku. Neplatí: myšlení = bytí, pokud má být pro myšlení rezervováno cokoliv, co je kontaminováno slovem lidské řeči (...kterou je v určitém časovém horizontu kontaminováno vše - reflexe etc.) i pokud bychom do myšlení zahrnuli i jiné jazyky. Rozum je Vnitřek, který se nesmí nikdy pokoušet osamostatnit, jinak se odřízne od Vnějšku a přestane být ve styku s Životem. Na rozumu je nedůležitější to, co se ho dotklo, s čim se setkal.

30. Na překladu je pak nejdůležitější: aby ukázal to, co mu uniká, to, co v něm není. Vytvoří jakýsi šev mezi dvěma jazyky, z kterého je vidět, čím si jazyky vzájemně nejsou; co se z jednoho do druhého nepřenese a co tam přebývá.

31. To, co se děje v rámci překladu z jednoho jazyka do druhého, to se děje i rámci promluvy v jednom a témže jazyku. Promluva je vždy přesycena tím, co v ní není; a po určité kumulaci těchto přebytků, toho, co neustále promluvu opouští, dojde ke zpětné modifikaci již vyřčeného a vynutí si novou korigující promluvu.

32. Obsah, význam: to je kluzký had, v rukách pomazaných olejem. Zase nám pláchnul! Třeba už teď číhá na poště, v balíku, svinutý a uspaný - čeká až ho pošleme z jednoho jazyka do druhého.

33. Rovina řeči je pro člověka nepostradatelná. Je to rovina Příběhu. Je to jeden z domovů.

34. Všechna setkání musí být setkána v Příběh, jakkoliv rozervaný. Příběh je vždy nebezpečný, protože tančí příliš těsně s Rozumem a ze své podstaty směřuje k Totalitě. Snaží se do sebe Vše vtěsnat a Všemu přidělit místo. Dobrý Príběh musí bojovat sám se sebou a páchat nekonečné série sebevražd.

35. Příběh, ktery neustále vyprávíme a který nás neustále opouští a vypráví nás. Nelze přestat mluvit, jelikož se konfigurace vždy promění novým mluvením a rovnováhu lze obnovit pouze dalším mluvením. Řešení se vždy promění v příčinu nové katastrofy. Rovnováha je nedosažitelná, je to vždy pouze více či méně úspěšný pohyb k rovnováze.

36. Je nesmírně důležité, jakým způsobem je Příběh seskupen a jaké roviny koherence jsou zvoleny. Pokud si nejsme vědomi, ze interpretujeme a překládáme, jsme na zcestí.

37. Nechce se zde tvrdit, že by slova neprodukovala, že by řeč nežila vlastním životem, ze by diskursy nevytvářely vlastní svébytné události. Není to problém řeči jako autonomního systému. je to problém toho, kdo řeč užívá. Neplatí nijak absolutně, že by řeč člověka vyslovovala a že by jí otročil: to platí pouze v případě, že budeme řeč vnímat jako vesmír, a nikoliv jako přístav, odkud se vyráží do vesmíru.

38. Nehledáme před-predikativní sféru. Hledáme sféru, která je neustále  „pod“ predikativní sférou, která je s ní souběžná, která může predikaci zakládat a do které predikace vždy zasahuje a kterou kontaminuje. Žádné prostorové určení nám tu nepomůže. Mluvíme o svébytné sféře, ke které patří vlastní intecionalita (jazyková intencionalita) a predikativní sféra na ni doráží jako příboj a chce ji vždy zatopit.

39. Dovršení a dovršování smyslu v komentáři, to jednohlasně zamítáme. Je snad zřejmé proč. Film se nedovršuje v komentáři stejně jako se život nedovršuje ve filosofii, vědě či umění. Film ukáže, že není komentář a to, co na filmu není komentář, se vyjeví jako cosi, co nemohlo být do konfrontace s komentářem vidět. Komentář ukáže, že není film, a to co v něm není filmem…Pokud propadneme horečce dovršování, již jsme na cestě na samovazbu.

40. Text ani promluva nikdy nemohou nahradit setkání. V tomto smyslu jsou to spíše komentáře: prst gesta trčí Ven z promluvy.

41. Všechny věty a slova, která mohou obíhat bez problémů, na kterých se dá shodnout a která se dají zkoumat, nejsou ve finále důležitá. Vědění, kterému je umožněn bezstarostný život, je vědění odzbrojené. Všechno vyslovitelné ve Wittgensteinovském smyslu je k ničemu. Jedinou váhu mají slova, která vyslovují nevyslovitelné, ta jediná jsou nebezpečná, protoze jsou vázány na zodpovědnost a úmysl.

42. V každém výsledku lze vystopovat záměr, co stálo na počátku, při zrození. Záměr z výsledku nikdy nezmizí, na všech rovinách. Nečistý záměr kontaminuje výsledek.

43. Jednou z nejoblíbenějších a nejúčinnějších zbraní západní racionality, kterou bojuje proti tomu, co do ní nepatří a kterou vytváří to, co do ní nepatří, je výsměch. U Platóna můžeme vidět, jak se posměch pomalu proměňuje ve vědu, která se od něj poté snaží distancovat a založit sebe samu z čisté samozřejmosti. Sókratés se svým protivníkem jedná jako s hloupým dítětem; strhává na svou stranu publikum, které má pocit, že hloupé dítě samo odhaluje pomocí vlastního důvtipu; Sókratés přihrává a potutelně spiklenecky pomrkává směrem k publiku, které se tetelí blahem nad svou prohnaností; Sókratés objevuje ono dobré taktické kouzlo závojů a masek. Jeho oběť je třeba ten tupý, hněvem zarudlý Thrasymachos, který svou hloupost potvrzuje tím, že má chuť do něčeho praštit a odejít a nerozumět. A hle, dobré ucho (netopýří ucho) slyší ozvěny tohoto sborového vylučujícího výsměchu i v tom, čemu se dnes říká věda. 
   Tento posměch je v první řadě zlý a to, co argumentačně říká, je to nejméně podstatné. Svou sílu čerpá odjinud a slova potřebuje pouze proto, aby se mohl projevit jinak než jako fyzické násilí. Na svou "nenásilnost" je náležitě pyšný. Však: je to násilné gesto vyloučení, které se maskuje jako laskavý humor, jako trocha toho pichlavého koření k podstatné a stěžejní argumentaci. Není to smích vysokého opovržení, které je dobrým, ostrým mečem. Je to smích dětí, zlých ustrašených zbabělých dětí, které se setkávají s neznámem, o kterém mají jasno. "Hlavně ať tě nenapadá přestat milovat naše nemoce: my je máme rádi a ty je budeš mít rád taky! Co bychom si bez nich počaly?!"
   Výsměch se snaží ustanovit sám sebe jako samozřejmou instituci Pravdy. Díky za něj! Nalaď svůj sluch. Až zašlechneš tento hihňavý hluk, poznáš jeho pachuť - budeš vědět, jakým směrem se podívat, kde se na chvíli zastavit a co prozkoumat. Máš velikou duši, v které je vždy místo pro: "a co kdyby....?"

44. Skepticismus je nemoc rozumu, který se pomátnul v samovazbě. Tříští se jako zrcadlo, které se dívá na sebe skrz sebe a bodá do sebe svými střepy. Války rozumu s rozumem jsou bezčasé, pustošivé války.

„Další záhady si už nech,“ zarazil ho Unwin, celý zmožený. „Záhada má být jen jedna. Vzpomeň si na Poeův ukradený dopis. Vzpomeň si na Zangwillův uzamčený pokoj.“

„Nebo jich má být mnoho,“ odpověděl Dunraven. „Vzpomeň si na vesmír.“ - Jorge Luis Borges - Abenchákán Bochárí, který byl zabit ve svém bludišti

.